A.S. PUŠKIN

EVŽEN ONĚGIN


V roli Evžena Oněgina vystupuje Petr Mikeska,
držitel ceny Thálie 2014 za mužský herecký výkon.

Román ve verších „Evžen Oněgin“ patří mezi základní kameny
literatury v dějinách lidstva.
A.S.Puškin napsal silný milostný příběh,
román o pomíjivosti, o životě a smrti.

Evžen Oněgin, vzdělaný a společensky úspěšný mladý muž žije
v Petrohradě, kde život probíhá jako jedna velká párty -
od divadelních představení, přes večery v hernách
až po soukromé bujaré večírky. Přichází zpráva,
že Evženův movitý strýc umírá, což se zrovna hodí, jelikož život
na vysoké noze něco stojí a věřitelé se stávají
čím dál tím neodbytnějšími. Jediný problém je, že Evžen musí
odcestovat na venkov, který pro něj skýtá jen nekonečnou nudu.
Na vesnici Oněgin přijíždí pozdě, strýce právě pohřbili. Usadí se
na jeho rozlehlé usedlosti a pokouší se najít krásu venkovského
života – dělá dlouhé projížďky, hodně čte a užívá klidu.
Propouští své mužiky na svobodu, čímž pobouří většinu
sousedů. Jediný, kdo se stává jeho přítelem, je mladý básník
Vladimír Lenský, který má taktéž kvůli svým názorům problémy
se sousedy.


„Láska, ta mocná věčná síla
se o svá práva přihlásila.“


Lenského dávnou láskou, která teď propukla v celé
své mocnosti, je krásná Olga Larina, Evženova sousedka.
Na jedné návštěvě poznává Oněgin i druhou Larinovu dceru –
tajuplnou Tatiánu, která se do Evžena okamžitě zamiluje.
Píše mu dopis, ve kterém se vyznává ze své lásky. Odpovědi
se dočkává na oslavě svých jmenin – Oněgin ji odmítá
a vysvětluje ji své důvody, Tatiána však slzy neudrží. To Evžena
rozčílí a rozhodne se Lenskému pomstít za to, že ho přinutil
na večírek přijít. Celý večer Oněgin flirtuje s Olgou
a ta se mu nevzpírá. Básník Lenský vyzývá Oněgina na souboj,
Evženovi nezbývá než vyzvání přijmout. Vladimír Lenský
v souboji umírá, Evžen Oněgin odchází za hranice Ruska,
Olga se vdává a Tatiána se stává manželkou
vysoce postaveného generála v Moskvě.


„Tak už dost!
Dnes poslední jsem spálil most.“


Po letech se vrací
Evžen do Moskvy, setkává se s Tatiánou, nyní již vdanou ženu
z vyšší společnosti a fatálně se do ní zamiluje. Píše jí dopisy,
ve kterých se jí vyznává ze svého citu. Tatiána, ač Evžena
stále miluje, ho ale jednou provždy odmítá.


Touto inscenací žánrově navazuje Divadlo Anfas Praha
na donedávna uváděnou inscenaci Goethova Utrpení
mladého Werthera. Jde o klasicky zpracovanou inscenaci stojící
především na hereckých výkonech.
Určeno pro dospělé publikum, jako doplněk učebních osnov
vhodné pro studenty vysokých a středních škol.


Režie: Pavel Khek
Výprava: Agnieszka Pátá-Oldak

Osoby a obsazení:

Evžen Oněgin – Petr MIKESKA
Lenský – Ivo THEIMER
Tatiana – Svatava MILKOVÁ
Olga – Anna SUCHÁNKOVÁ

Premiéra 25. února 2011 v 19.30h
na Malé scéně Divadla pod Palmovkou Praha.


______________________________________

OHLASY

Dobrý večer,
chtěla jsem poděkovat za zážitek, který jsem měla s Vaším divadlem.
V úterý jste hráli v Jičíně Oněgina. Máme divadelní předplatné.
Přiznám se, že jsem moc neočekávala, ale o to větší bylo
moje překvapení. Vlastně to byla lyrika skoro bez děje,
bez kulis, navíc ve verších, neřekla bych do sebe,
že se mi to bude tak líbit.mStrhly mě výkony všech herců,
hlavně upřímnost Taťány a vůbec celé, jak to bylo vymyšleno.
Oněgina jsme měli na gymplu jako povinnou četbu a překvapilo mě,
že se dá zahrát jako divadlo. Krásná byla i průvodní píseň i piáno.
Vzala jsem sebou 18-tiletého syna, i jemu se to moc líbilo.
Odcházeli jsme z divadla a měli o čem přemýšlet.

Takže díky, přeju hodně úspěchů, Laďka Vávrová

------------------------------------------------

Představení, které jsem spolu se spolužáky z Obchodní akademie
Třeboň zhlédl 8. února 2012, na mě zapůsobilo velice dobře.
Hlavní postavy byly nadmíru skvěle zpracovány a soubor
z Divadla Anfas se tak prezentoval v tom nejlepším možném světle.
Evžena Oněgina ztvárnil Petr Mikeska, který svým výkonem dovedl
diváka nejen upoutat, ale i udržet si ho mírou sepětí s konstrukcí
a dynamikou celé hry, kdy je sice hlavní postava velice proměnlivá,
avšak uvěřitelná, a Puškinův floutek tak získává skrze něj
ten správný lesk a punc.Mám-li mít na mysli výkony
ženských představitelek Olgy (Anny Suchánkové)
a Taťány (Svatavy Milkové), jež vytvářely po celou dobu
působivý kontrast mezi oběma muži, ale i mezi sebou,
ty též si zaslouží mou nejhlubší poklonu,
především díky nezakolísání a citové přesvědčivosti
ztvárňovaných postav.Nápaditá scéna a provázanost hudby
s pohnutými osudy hrdinů vytvářely ruku v ruce s herci
i kostýmy prostou, a přesto dostačující divákově oku,
nepřehnanou atmosféru doby. Oceňuji právě živou hru
na hudební nástroje, mimo jiné i prostřednictvím Iva Theimara,
Lenského, který i v tomto představení stvrdil bez menších okolků
svůj herecký talent.
Odvrátím-li se však od vynikající inscenace Divadla Anfas,
musím konstatovat naprosto nepochopitelné chování diváků,
za které se přinejmenším stydím. Zastávám totiž již dlouhé roky názor,
že pro lidi, kteří nejsou schopni projevit alespoň trochu úcty
a respektu vůči práci jiných, a tudíž i vůči kultuře, nemá smysl
představení žádné, a měli by se za svoji přehnanou úzkoprsost stydět.
A pokud ani to nejsou schopni, zapomínají, a přiznávají tak veřejně,
že nejsou hodni k činu divadlo české, jakožto v minulosti
symbol národní pospolitosti, vůbec kdy navštívit.
Je totiž nesmírně lehké tuto instituci umu hanit lacinými vtipy,
jejichž původce by ani ve snu nenapadlo se o něco podobného,
jako je divadelní inscenace, v životě pokusit. Hájím proto herce
z Divadla Anfas, klaním se jim za jejich výdrž a trpělivost,
a jsem nucen se i nadále ve svém vlastním nitru
vzdalovat mrzkým hodnotám, které někteří při návštěvě divadla
považují za ty nejskvělejší. Jedna věc je totiž mít vůli něco dokázat
a dospět k tomu spolu s neutichající dřinou a v mnohých chvílích
i s bolestným sebezapřením, ovšem druhá věc je kritizovat
a nebrat si servítky ani v těch nejméně očekávaných okamžicích,
které prosvěcují lidská pokolení už skoro dva a půl tisíce let.

Petr Horák, student 3.B Obchodní akademie Třeboň

------------------------------------------------

„Všechno mohlo býti jinak.“ Shrnuje v závěru veršovaného románu
Tatiána svůj osud, který byl odlišný od toho, jaký si vysnila
ve svém dopise Oněginovi, kdy mu vyznávala lásku. Na ten její idol
reagoval odměřeně, a když si po letech svou chybu uvědomil,
bylo pozdě. Nechtěla ho. Odbyla ho stejně jako předtím
on ji – svým chladem. Známý a zdánlivě ohraný příběh
Alexandra Sergejeviče Puškinaprezentuje divadlo Anfas
neotřelým způsobem, který jiný je a je to dobře.

Tomu všemu evidentně napomohla skvělá režijní práce Pavla Kheka,
který dokázal najít jasnou polohu jednotlivých postav a zdůraznil
jejich odlišné charakterové vlastnosti. Lenského (Ivo Theimer)
smysl pro romantismus, Olžinu (Anna Suchánková) racionalitu
i Tatiáninu(Svatava Milková) bojovnost a idealismus,
která se transformuje v zatrpklost a odevzdanost osudu.
Díky hereckému výkonu Petra Mikesky se Oněginova arogance
a melancholie šíří sálem jako chřipka. Choreografie je průbojná
a jasná, pohrává si s jednotlivými scénami. Výborným režisérským
a choreografickým zásahem je scéna z ruské rulety, kdy Oněgin
opravdu vystřelí kulku na Lenského, střelba však probíhá
ve zpomaleném módu, a tak ani kulka rychle neproletí, ale jakoby,
ještě předtím než zasáhne Lenského, ve svém letu prohnula v pase
Olgu i Tatianu. Divák sice kulku neuslyší, ale má pocit
jakoby ji viděl. Ve hře se objevují opravdu jen čtyři herci
a přitom jsou schopni zalternovat několik návštěvníků na bále
i na pozdější oslavě. Za účelem zachování jedinečnosti
hlavních postav jsou anonymní postavy zakryty černými maskami,
které dávají scénám větší naléhavost. Stejně jako použití svíček,
vody, kouře a igelitu, za kterým se občas odehrává druhá scéna.
Když se příběh dostane do poslední scény, kdy samotná Tatiána odmítá
Oněginovo vyznání, nedýchám a říkám si, že prožívám něco výjimečného.
Oněgin se na pódiu plazí před Tatiániným rozmělněným srdcem.
Puškinovy verše jsou bezpochyby stále tím hlavním, co divák vnímá,
ale jsou ještě zvýrazněné rétorickými a pohybovými schopnostmi herců
na pódiu. Herci se po celou nezastaví, nedělají žádné velké pomlky
a přestávky. Během představení nemá divák příliš mnoho času přemýšlet
během představení, do kterého je vtržen. Rozjímat může až posléze.
Zdá-li se vám můj názor neuvážený a přehnaný, pak nezapomeňte,
že láska může být slepá. Nicméně, upřímně doporučuji to vidět
na vlastní oči.

Lucie Benešová

------------------------------------------------

Dobrý den,
hraní pro školy musí být peklo. Ještě ke všemu špatně placené,
80 Kč za lístek je docela sranda. Je nemožné se nestydět
za své vrstevníky a soustředit se na hru v takovém obecenstvu
vyžaduje velké úsilí. Děkuji, že jste nám dnes v Táboře předvedli
skvělou inscenaci Evžena Oněgina a velice mě mrzí,
že jsem byla po skončení hry davem vyplavena ze sálu
a než jsem se odhodlala sama vrátit, nikdo už tam nebyl.
Překvapilo mě to, myslela jsem, že na vaši nabídku k diskuzi
zareaguje víc lidí (nebo spíš alespoň někdo). Přeju hodně štěstí
při dalších pekelných představeních, myslím, že hraní pro studenty
má smysl, i kdyby si něco odnesl jen jeden jediný. Taky věřím,
že při dnešním večerním představení vás svým potleskem donutí
uklonit se více než dvakrát! A na závěr si neodpustím poznámku,
že váš Evžen Oněgin je dost sexy :-)

Ještě jednou bez legrace děkuji,
Eva Sýkorová studentka Gymnázia Soběslav

------------------------------------------------

Dobrý den,
Dnes (12. listopadu) jsme byli se školou
na divadelním představení Evžen Oněgin. No bylo to skvělé
ať po stránce herecké, přes zpracování až po hudbu.
A právě k hudbě bych měl dotaz či prosbu. Zalíbila se mi melodie,
kterou tam Oněgin často hrál na klavír a ne každý má absolutní sluch
aby poznal co je to za tóny. Nepřišlo mi to těžké,
a přeci jen to znělo pěkně. Mohl bych poprosit o nějaké notičky,
nebo jestli to má jméno, tak jméno té věci?

Děkuji za případnou odpověď, Jindra

------------------------------------------------

Dobrý den,
byl jsem toto pondělí na Evženu Oněginovi v Náchodě. Musím říci,
že dlouho jsem podobně zahrané divadlo v pár lidech neviděl.
Musím touto cestou ohromně smeknout a zároveň poděkovat
za nevšední zážitek.Myslím, že tento krátký text vystihuje vše
a více zabíhat do detailu
by celkovému objemu a poslání tohoto psaní spíše uškodilo.
(Zeptám se ještě.: V prostředku dění byla v pozadí moderní hudba,
kde dominoval motiv bicích s baskytarou
a občas nějaká vsuvka saxofonu, asi z nějakého filmu,
chtěl bych se zeptat, jak se tato skladba jmenuje?)
Děkuji za odpověď.

S velkým respektem a poděkováním Jakub Soukup